HISTORIE

historie

1. Stručný stavební vývoj areálu

2. Stavební vývoj mlýna a sila

3. Uměleckohistorické a kulturně historické hodnocení objektu

Výtah ze Stavebněhistorického průzkumu mlýnů,  F. R. Václavík, Pardubice 2012 ©

pruh444

Pohled na mlýny, cca 1921, VČM v Pardubicích, sbírka fotografií P/3095

Pohled na mlýny, cca 1921, VČM v Pardubicích, sbírka fotografií P/3095

1

Stručný stavební vývoj areálu

Výchozí stav před budování areálu byl ovlivněn dokončováním díla regulace řeky Chrudimky mezi jezem a ústím do Labe. Pozemky na pravém břehu v tomto úseku prošly zásadní proměnou. Díky posunutí řečiště východním směrem došlo k demolici obou pravobřežních mlýnů a především odstranění členitého areálu bývalých „Červených lázní“ čp. 53. Právě pozemek této usedlosti s částí louky na sever od něj byl v majetku obce již od roku 1898. Pozemek těsně přiléhal k „Požeračce“ – kanálu, který obcházel jez z východní strany a který mohl historicky plnit i fortifikační funkci v předpolí mostu založeného na jím obtékaném „ostrově“.

Vznikl tak lichoběžný pozemek katastrálního čísla 527/5 jehož západní část byla vymezena novou regulovanou ortogonální hranicí a na východě zkosenou hranicí reflektující strukturu staré zástavby ulice Na Ležánkách. Jižní průběh pozemku byl ovlivněn stále existujícím příkopem Požeračky, který měl být kanalizován a zasypán.

Takto vymezený pozemek byl nabídnut podnikatelskému tandemu Karlu a Egonu Winternitzovým jako náhrada za regulačními zásahy ušlou investici při koupi mlýna Valcha, který stál na Zeleném předměstí.

Pozemek byl nazýván „V plodru“ – výraz odpovídal přechýlení staršího označení místa Im Prater, pravděpodobně po vzoru známého vídeňského parku, který byl v 19. století nazýván totožně oběma názvy.

Indikační skica Stabilního katastru 1839, výřez

Indikační skica Stabilního katastru 1839, výřez

Umístění mlýnské budovy na pozemku řešil již první situační plán vypracovaný Městskou technickou kanceláří v květnu 1910. Podrobněji bylo umístění stavby popsáno v procesu vodoprávního řízení o měsíc později. Budova mlýna měla být postavena 10 m od vnitřní hrany hráze, její délka měla být 49 m, šířka 14 a výška hlavní budovy 16,4 m. Turbínový pohon měl být napájen vodou vedenou kanálem odbočujícím z přiváděcího náhonu do městské hydroelektrárny.

V květnu vznikaly první plány budov – vlastního mlýna (vyhodnocení č. 3) projektovaného firmou Josef Prokop a synové a další tzv. Hospodářské budovy, kterou navrhl lokální stavitel Josef Janeček (vyhodnocení č. 10).

Plán hospodářské budovy, Josef Janeček 1910, SOkA Pardubice, OÚ Pardubice

Hospodářská budova obsahující čtyři dvouprostorové byty zaměstnanců, byt stárka o dvou pokojích, kuchyni a spíži a hospodářské stáje byla navržena jako venkovské podlouhlé stavení se sedlovou střechou. Jižní mírně rozšířená část se zvednutým polopatrem měla sloužit jako stáj v patře se skladem píce přístupným po vnějších schodech, obytná část byla rozdělena na tři díly příčně položenými chodbami. V severním dílu se nacházel samostatně přístupný byt stárka, v obou dalších byty zaměstnanců přístupné z chodby zakončené schodištěm na půdu a vstupem do záchodového přístavku. Byty byly složené z malé světničky se sporákem a komory.

Umístění hospodářské budovy rovnoběžně s mlýnem, navržené na zachovaném plánu, bylo zřejmě záhy upraveno posunutím stavby východním směrem a jejím natočením podle šikmé hranice pozemku. Vzhledem k očekávané délce stavebního řízení při schvalování mlýna byly úřady požádány o přednostní schválení této stavby s odůvodněním, že by v jiném případě muselo dojít k propuštění všech zaměstnanců. Zřejmě v zápětí se budova začala realizovat.

Žádost o povolení stavby mlýna byla podána 4. 6. 1910, stavební povolení vydáno c. k. místodržitelstvím 1. 12. 1910. Stavba probíhala velmi rychle, takže byla, spolu s hospodářskou budovou, již 8. srpna 1911 kolaudovaná.

V první polovině roku byl stavěn také plot ohraničující areál. V rámci této akce došlo také k prvnímu nevýraznému rozšíření areálu přikoupením úzkého pruhu při čp. 52. Na severní a části východní strany měl být plot realizován jako prostý zděný 2,3 vysoký s pilířky 45 x 45 cm. Z pozdějších pramenů víme, že plot na severní straně byl realizován jako dřevěný, na východní straně u čp. 52 je do současné doby zachovaný cihelný plot s pilířky. Plány a předpokládáme, že i realizace byla zadána opět zednickému mistru Josefu Janečkovi. Na straně k řece byl schválen plot železný na podezdívce vysoký 2,4 m. Jednotlivé svislé tyče zakončené ozdobnou kytkou byly spojovány ve dvou úrovních nosníky a nahoře dekorativně propletenými kruhy.

Návrh na postavení Francisovy turbíny, Jos. Prokop a synové 1910, Mm Pardubice

Návrh na postavení Francisovy turbíny, Jos. Prokop a synové 1910, Mm Pardubice

V průběhu výstavby také byla také řešena otázka zajištění stabilní dodávky vody pro mlýnskou turbínu. Majitelé mlýna navrhli posílit zdroj vodní síly o vodu z Haldy, která byla nově v ústí přehrazena stavidly a zajistit tak stabilní sílu i v době povodní a jiných neočekávaných událostí. Realizovaný návrh počítal s proražením kanálu před regulačními stavidly a jeho napojení na přívodní kanál hydroelektrárny. Z dobových fotografií je patrné, že v době dokončování výpustě z turbínového kanálu pod mlýnem byla budova mlýna v hrubé stavbě již dokončena.

Budova mlýna byla v roce 1915 rozšířena o přístavbu skladovacího traktu rozšiřující budovu na severní straně. Rozsah přístavby byl omezen katastrální hranicí, za kterou měla ležet budoucí komunikace. Zároveň došlo k realizaci nového zděného plotu po severní straně pozemku mezi touto přístavbou a ohrazením pozemku čp. 52. Pilíře plotu měly být z režného cihelného zdiva, stejně jako kryt soklu a koruny, plocha soklu a výplně měla být omítána. S velkou pravděpodobností je část tohoto oplocení zachována v severní stěně garáží/dílny (viz vyhodnocení č. 8).

Vyhodnocení stavebního vývoje areálu – SHP

Vyhodnocení stavebního vývoje areálu – SHP

Další stavební změny byly odstartovány ničivým požárem vzniklým zřejmě technickou závadou 20. června 1919. Požár byl lokalizován a udržen ve středním mlýnském traktu. První, hned 6 dní po požáru plánovaný, rozsah obnovy obsahoval rekonstrukci mlýnice, její rozšíření severním směrem na úkor moučného skladu, rozšíření strojovny a zvýšení téměř celého mlýna o jedno podlaží. Dne 24. července byla podána žádost o povolení ke stavbě, 7. listopadu 1919 vydala Okresní politická správa povolení formou výměru.

Hned po vydání povolení se však začíná projekt měnit, důvodem je patrně změna názoru na koncepci hasícího systému. Původní návrh spočíval na turbopumpě poháněné elektromotorem. Nově však měla být nad traktem čistírny vyzdvižena vodárenská věž s rezervoárem vody pro samospádný systém. Samostatná žádost o postavení vodárenské věže byla podána 20. ledna 1920, povolení vydáno 24. března. Její podoba však měla být odlišná od realizované verze, především výrazným motivem odsazených trojúhelných štítů. Změna zakončení věže atikou proběhla před 19. květnem 1920, kdy byl architektem J. Gočárem vypracován čistopis plánu, předložený 16. června k schválení. Stavba věže byla dokončena v říjnu 1921, ke kolaudaci došlo v listopadu tohoto roku včetně dalších stavebních změn.

Patrně v druhé polovině roku 1921 došlo k rozhodnutí rozšířit skladovací kapacity mlýna o nové obilné silo, umístěné paralelně s mírným odstupem u jeho východního průčelí a spojené v nejvyšším podlaží v úrovni traktu čistírny. K dokončení stavby došlo zřejmě až na přelomu dubna a května roku 1924.

V průběhu konce roku 1926 se připravovala stavba domku portýra při bráně do mlýna umístěné na západní straně ohrazení. Plány na stavbu vypracoval architekt Josef Gočár, přízemní budova o rozměrech 9,8 x 12,7 m s plochou střechou měla obsahovat ohřívárnu s umývárnou a záchodem pro dělníky, byt portýra o pokoji, kuchyni, spižírně a záchodu a úzkou vstupní hlídanou chodbu zakončenou místností s obsluhou mostní váhy nově instalované do průjezdu. V plánové dokumentaci se zachoval i podrobný Gočárův výkres truhlářských výrobků pro tuto stavbu. Stavba, realizovaná stavitelem Karlem Kohoutem z Pardubic, byla dokončena v srpnu 1927, kdy byla podána žádost o kolaudaci. Zároveň byla schvalovaná i kolaudovaná K. Kohoutem navržená a realizovaná garáž pro nákladní automobily umístěná u severního oplocení areálu. Průjezdná garáž pro dva automobily měla jednoduchý obdélný půdorys, pultovou střechu s mírným spádem a dvojici dřevěných vrat na obou bočních stranách. Z jihu osvětlovala prostor garáže pětice výškově obdélných oken.

V souvislosti se stavbou vrátnice došlo k rozšíření areálu jižním směrem, nové oplocení bylo realizováno v roce 1927 jako dřevěné dočasné. Hranice probíhala v linii jižního průčelí novostavby.

V roce 1934 byla budova vrátnice prodloužena východním směrem o kancelářský trakt s vlastním vchodem ze severní strany. Plány vypracoval ing. Bedřich Kočí. Přístavba obsahovala dvojici kanceláří oddělených střední chodbou a sociální zázemí se skladem v jižní části.

V srpnu roku 1937 kupuje areál pražská akciová společnost Centrofarina, která dále provozuje mlýny pod názvem „Automatické mlýny“. Nový majitel začíná spolupracovat s pardubickým stavitelem Ladislavem Maturou, který připravuje většinu projektové dokumentace.

V druhé polovině roku 1939 dochází k adaptaci stájí v nejstarší hospodářské budově (vyhodnocení č. 10) na garáže. Úpravy znamenaly kromě vyčištění interiéru probourání dvou velkých vjezdových vrat v jižním průčelí a přeformátování otvorů na západní straně. Na konci téhož roku byl předložen plán na výstavbu provizorní kůlny na koks přiléhající z východní strany na garáž u severního ohrazení areálu. Plán vyhotovil tesařský mistr Jan Polák z Pardubic. Stavba byla realizována, jak je patrné z mladších pramenů.

Projekt přestavby čistírny a výstavby schodišťového přístavku, Ladislav Matura 1940, Mm Pardubic

Projekt přestavby čistírny a výstavby schodišťového přístavku, Ladislav Matura 1940, Mm Pardubic

Největším stavebním zásahem těchto let byla rekonstrukce čistíren a schodiště hlavní mlýnské budovy. Plán zahrnoval vybourání příček dělící trakt čistírny a uvolnění prostoru přesunutím schodiště do nového přístavku, umístěného u východní obvodové stěny v místech napojení traktu čistírny a mlýnice. Pro nově instalované technologie čištění tak vznikl prostor dvojnásobné rozlohy. Stavební plány vypracované L. Maturou v prosinci roku 1941 byly schváleny 6. března 1941, kolaudace proběhla v prosinci téhož roku.

Téhož roku L. Matura vypracoval plán na přestavbu garáží a skladu paliva (vyhodnocení č. 8), která obracela orientaci vjezdu garáží jižním směrem, rozšiřovala jejich počet na úkor dřevěného přístřešku na koks a oddělovala jednotlivé kóje příčkami.

K další mírné úpravě garáží a skladu paliva došlo na konci roku 1945, kdy byla východní garáž prodloužena o 2 m jižním směrem z důvodu přidělení delšího nákladního automobilu pro přepravu obilí a mouky. Kolaudace přístavby proběhla 28. ledna 1946.

V roce 1946 došlo k vnitřní úpravě administrativní budovy (vrátnice) ubouráním příček a úpravou vnitřních dispozic. Téhož roku připravil L. Matura plán na stavbu kolny pro uskladnění pohonných látek (na místě dnešní rýhovny – vyhodnocení č. 11). Obdélná stavba o rozměru 10,4 x 4,6 m byla postavena do jihovýchodního kouta areálu naproti vrátnici, u plotu se sousedním domem čp. 50. Jednoduchá zděná konstrukce obvodových stěn byla na západ otevřena trojicí vrat – jedněmi dvoukřídlými a dvěma posuvnými.

Poslední stavební činností firmy Centrofarina byla drobná stavební údržba soklové části mlýna v létě roku 1948. V průběhu roku došlo k zestátnění potravinářského průmyslu a k založení nového sdruženého národního podniku Východočeské mlýny Hradec Králové s pobočkou mlýn Pardubice.

Hned v roce 1949 vypracoval Stavoprojekt zastavovací plán „úseku Ležánek“, který měl určit rozsah funkcí v území i přibližnou strukturu zástavby. Byly vypracovány dvě alternativy – A, která by vyloučila zástavbu území severně od mlýnů obytnými domy a B, která naopak tuto zástavbu zahrnuje. Rada JNV na zasedání 12. ledna 1950 přijala variantu A. Toto rozhodnutí umožnilo další rozvoj areálu severním směrem a schvalovalo tak již promýšlenou stavbu skladištní budovy navazující na severní část mlýna. Umístění a podoba přístavby byla téhož roku řešena projektantem Stavoprojektu Karlem Řepou, který zároveň s Karlem Kalvodou vypracoval celkový zastavovací plán závodu (1950). Ten zahrnoval rozšíření areálu jižním i východním směrem, likvidaci částí ohrazených pozemků sousedních domů a stavbu východního pásů budov – dílen, garáží a velké kancelářské budovy. Na sever od areálu mlýna, na samém konci ulice Na Ležánkách již tento zastavovací plán počítal se stavbou provozu pekáren, který se měl postupně spojit s areálem mlýnů.

Variantní návrh Stavoprojektu na zastavění území, 1950, Mm Pardubic

Variantní návrh Stavoprojektu na zastavění území, 1950, Mm Pardubic

V roce 1950 je mlýn zařazen do národního podniku Pardubicko-Jihlavské mlýny.

Téhož roku a v souvislosti s plány zástavby je přehodnoceno na úrovni plánu komunikační schema areálu přemístěním vjezdu do ulice Mezi mosty. Pozemky na jih od mlýna patrně odkoupili již bratři Winternitzové ve 20. letech (na situačním plánu z roku 1926, je budova vrátnice umístěna bez ohledu na procházející katastrální hranici), avšak k rozšíření areálu došlo až v 50. letech.

V roce 1953 byla schválena přestavba trafostanice, plánovaná již od roku 1951, v místě starého turbínového domku přiléhajícího na jižní stranu mlýna. Došlo k rozšíření stavby jižním a východním směrem a k jejímu zvýšení, ke změně vnitřní dispozice.

V roce 1953 byla podána žádost o stavbu skladiště na dřevo – kůlny, umístěné u plotu čp. 52 v severovýchodní části areálu. Realizace dřevěné tesařské konstrukce proběhla před květnem 1955, kdy byla stavba předána k užívání.

V roce 1954 vznikl subjekt Pardubické mlýny np. Pardubice.

V květnu roku 1954 bylo požádáno o povolení stavby tzv. „sociální budovy“ (dnes administrativní budova, vyhodnocení č. 1), která odpovídala umístěním i funkcí zastavovacímu plánu z roku 1950. Stavba příčně navazovala na starší administrativně provozní budovu s vrátnicí, jejíž východní třetina (cca) měla být odbourána z důvodů přeložení vjezdu do areálu a tedy k zprůjezdnění hlavní komunikační osy. Přízemní budova s valbovou střechou s nízkým spádem měla obsahovat novou vrátnici, šatnový trakt, trakt s hygienickým zázemím a nové kanceláře v severní části. Zásah do starší budovy si vyžádal přenesení hlavního vchodu do kanceláří na východní průčelí a zazdění otvorů po odbourané části. Z vnější strany byl proveden soklový obklad z pásků a místnosti osvětleny šířkově obdélnými trojdílnými okny. Ke kolaudaci stavby i nového vjezdu došlo v říjnu roku 1955.

V roce 1956 je plánována výstavby rýhovny (vyhodnocení č. 11), která měla nahradit starší sklad na palivo. Původní plán na přízemní budovu, kde měly být instalovány 2 rýhovací stroje, bruska a pojízdný jeřáb, byl v roce 1957 přepracován a rozšířen o vstupní trakt a sklad v první patře. Průčelí měla být jednoduše členěná pravidelně rozmístěnými rozměrnými dveřmi a okny. Stavba byla označena za dočasnou z důvodů rozporu jejího umístění v rámci zastavovacího plánu. Patrně ve stejné době došlo také k výstavbě dílenského traktu vyplňujícího mezeru mezi starou hospodářskou budovou a plotem sousedního domu čp. 50, a také k rekonstrukci staré hospodářské budovy, především rozšířením okenních otvorů.

V roce 1958 byla projektově navržena a schválená přístavba moučného skladu navazujícího na mlýn na severní straně. Hmotová skladba a členění průčelí vychází ze staršího návrhu arch. Karla Řepy z roku 1950 a poměrně citlivě navazuje na starší Gočárovo řešení. Jádrem stavby je rozsáhlý železobetonový blok hlubinných sil na mouku dosahující šířky staré mlýnice. Sila jsou obklopena manipulační chodbou na jižní, západní a severní straně a širokým traktem tobogánového skladu na východě výrazně předstupující před líc původní stavby. Sklad je zároveň protažen jižním směrem podél staré budovy a v jeho nejjižnější části je umístěno čtyřramenné schodiště, ze kterého jsou zároveň přístupná patra starého skladu. K dokončení stavby muselo dojít před rokem 1962, kdy je patrná snaha dořešit patrování tobogánového skladu.

V roce 1960 byla povolena nástavba na administrativní budovu (vyhodnocení č. 1). Celé patro bylo určeno pro administrativu provozu včetně sociálního zázemí. Dispozice je trojtraktová se střední chodbou navázanou na schodiště ve stopě starší přístupové chodby v přízemí. Nově byl hlavní vchod přenesen na severní průčelí a v dispozici přízemí byla novými příčkami v severovýchodní místnosti vymezena nová vstupní chodba. Vzhledem k lokálnímu způsobu vytápění bylo do půdorysu vloženo několik dalších komínových těles. Původní strop tvořený pouze podhledem na vaznících krovu byl nahrazen ocelovými nosníky s hurdiskami a železobetonovou deskou. Po vyzdění nosného zdiva patra byl původní krov usazen na novou korunu.

V roce 1960 byl vypracován projekt na stavbu trafostanice 35kV, která měla prakticky zcela nahradit starší stavbu z části v sobě integrující starou turbínovou stanici i starší realizaci trafostanice. Projekt počítal z rozšířením budovy na rozměry 12 x 11,5 m ve vyšší části a 3,2 x 7,5 m v nižší části. Jednotlivá průčelí novostavby byla členěna alespoň rámcově podle členění staré budovy lizénovými rámci i zachováním ve štuku provedené soklové pásové rustiky. Stavební povolení bylo vydáno 7. listopadu 1962, stavba se v nezměněném stavu dochovala dodnes.

V polovině 60. let došlo k výstavbě budovy garáží s patrem určeným pro kanceláře a později pro laboratoře (vyhodnocení č. 7). Budova se ocitla zcela mimo areál mlýnů, a proto došlo v roce 1966 k vypracování projektu rozšíření areálu, respektive projektu nového oplocení, které bylo nově posunuto severně za novou skladištní přístavbu. K povolení stavby došlo v červenci roku 1968, ale realizace proběhla až v roce 1970 v rámci stavby rozsáhlé budovy skladu balených výrobků, který vyplnil celou frontu nádvoří.

V roce 1969 byl schválený projekt na stavbu vážního domku s mostní váhou 50t u vjezdu do závodu (vyhodnocení č. 17). Umístění objektu na situaci již předpokládalo další zástavbu navazující východním směrem – předpokládaným navazujícím objektem měla být závodní jídelna, která byla nakonec realizována na jiném místě. V souvislosti se stavbou muselo dojít k rozšíření areálu na úkor sousedních pozemků. Stavba byla dokončena v září 1970.

Sklad balené mouky (vyhodnocení č. 6) byl projektován v roce 1969 jako přízemní budova se skladovací plochou 600 m2, doplněnou potřebným zázemím. K realizaci došlo v letech 1970–71. Na betonových základech bylo provedeno zdivo ze škvárobetonových tvárnic vyztužené betonovými pilíři, konstrukce krovů provedena ocelovým příhradovým vazníkem.

V roce 1970 byl odkoupen pozemek s hospodářskými stavbami domu čp. 50, které sousedily na východní straně s budovou rýhovny se záměrem adaptovat bývalý chlév pro účely podnikového archivu a související kanceláře. Celá akce se odehrála s minimálními úpravami a náklady během roku 1971. Z podlouhlého chléva zaklenutého stájovou klenbou do traverz byl vylámán průběžný betonový žlab, narovnána a vybetonována podlaha. Kompletně byly vyměněny výplňové prvky a prostor kanceláře vymezen na severní straně příčkou.

Posledním zásahem do rozsahu a podoby areálu byla výstavba tzv. Správní budovy II (vyhodnocení č. 16) a závodní jídelny s kuchyní (vyhodnocení č. 15) v jihovýchodním nároží areálu (dnes již vlastnicky odtrženo). Budova správní budovy byla naprojektována v roce 1979  a realizována v letech 1980–81. Byl použit konstrukční systém Trusteel vyráběný v anglické licenci v MKZ Chvaletice. Jako poslední byla realizována budova jídelny a kuchyně (před rokem 1986). Těmto realizacím předcházela demolice zástavby v nároží ulice Na Ležánkách a Mezi mosty  – domů čp. 47, 48 a 49, které ustoupily ploše parkoviště před správní budovu. Po dostavbě těchto objektů a úpravě povrchů v roce 1987 dosáhla plocha areálu svého největšího rozsahu.

Po roce 1989 došlo jen k několika úpravám budov (úprava prodejny v západním křídle budovy č. 1 v roce 1997, přestavba dřevěného přístřešku č. 9 v roce 2004) a k realizaci staveb menšího rozsahu (druhá mostní váha č. 19 v roce 2004, telekomunikační zařízení v letech 1998 a 2009). V tomto období došlo k redukci rozsahu areálu odprodejem jeho jihovýchodní části obsahující novou správní budovu, vážní domek a jídelnu s kuchyní. (č. 15, 16, 17).pruh444

2

Stavební vývoj mlýna a sila

Stavební místo pro stavbu mlýna bylo vybráno po složitém jednání v březnu 1910. Dle dobového tisku se jednalo o průlomové řešení složitého problému náhrad spojených s rozsáhlými plánovanými změnami uspořádání města a zahrnujícími především zasypání městského příkopu a Městské struhy. S tím bylo spojeno vyrovnání s majiteli mlýnů a uživatelů vodní síly (Pardubický velkostatek). Obec nakonec našla řešení problému v odkoupení Odkolkova mlýnu (Císařského mlýnu) a v majetkovém vyrovnání za mlýn Valcha, který nedlouho před tím zakoupili podnikatelé Egon a Karel Winternitzové. na jednáních v březnu byla učiněna dohoda o kompenzaci formou převodu obecního pozemku na „Plodru“ a zajištění vodní síly v hodnotě 50 koňských sil.

Téměř v zápětí po odsouhlasení záměru poskytnutí stavebního pozemku tzv. Plodru Egonu a Karlovi Winternitzovým městským zastupitelstvem na počátku května 1910, byly vypracovány plány staveb mlýna a hospodářské budovy, datované společně k 23. květnu. Umístění budovy mlýna na pozemku určil plán vypracovaný Městskou technickou kanceláří, plán mlýna vypracovala firma Josef Prokop a synové a plán na výstavbu hospodářské budovy pardubický zednický mistr Josef Janeček.  Komplet plánů byl předložen Purkmistrovskému úřadu ke schválení 4. června. V zápětí 9. června 1910 byla firmou Bratři Winternitzové podána žádost o upřednostnění stavby hospodářské budovy. Uvedeným důvodem bylo hodnocení situace s délkou vodoprávního řízení, k jehož zahájení mělo dojít teprve na svolané komisi za 14 dní (sic!) a prodleva by znamenala propuštění dělníků. Komise k povolení stavby se sešla 11. června a žádost schválila. Z protokolu vyplývá, že na pozemku bylo v rámci regulačních prací během let 1909 a 1910 uloženo cca 8 tisíc kubických metrů zeminy pro zemní práce a zasypání „Požeračky“. Z toho vyplývaly určité závazky pro nové majitele.

Technologický projekt mlýnů, Josef Prokop a synové 1911, Mm Pardubic

Technologický projekt mlýnů, Josef Prokop a synové 1911, Mm Pardubic

K souhlasu došlo na zasedání městské rady 22. června 1910 a lze předpokládat, že v zápětí byla stavba realizována. Současně se stavební agendou nadzemních staveb byla samostatně řešena otázka vodoprávních vztahů a technologie vodního díla přívodního kanálu. To bylo podstatné z důvodů velmi provázaných vztahů se systémem městské hydroelektrárny budované v rámci regulace toku od roku 1909. Město tak ve vodoprávním řízení podávalo žádost se soukromou mlynářskou firmou, protože usilovalo o zesílení výkonu elektrárny přidáním druhé Francisovy turbíny a zavázalo se vybudovat přívodní náhon k mlýnu, respektive na hranu pozemku, ve vlastní režii. V souvislosti s budováním přívodního náhonu, který byl projektován pod nábřežní komunikací, muselo také dojít k prodloužení kamenné hráze nábřeží tak, aby byla stěna kanálu za jezem krytá po celé délce. Dotčená byla i podoba a funkce navazující inundační hráze, která měla být o 1 m snížena, aby pozemek s mlýnem byl přístupný z nábřežní komunikace.

Na spojeném vodoprávním a živnostenském řízení dne 2. července 1910 byla schválena také stavba mlýna podle předložených plánů vyhotovených v květnu. Protokol z jednání hutně shrnuje záměr stavebníka: „Parcela mlýna leží na břehu „nově upravené“ řeky Chrudimky, Budova bude 49 dlouhá, široká 14m a výška hlavní části 16,4m, v budově turbínové bude betonová kašna, v níž bude turbína s vertikální hřídelí, která převodem kuželových kol bude pohánět transmise, které budou řemenovými převody pohánět čistírnu a mlýn žitný nebo pšeničný. Budova mlýnská bude obsahovat přízemí a dvě patra a podstřeší, část blíž k turbíně přízemí a 3 patra a podstřeší a 10 svislých šachtových zásobníků železobetonových na zrno. Ostatní budova bude zděná s podlahami trámovými, nesenými soustavou litých železných sloupů a válcovaných traverz, zařízených jako podvlaky pod stropnice trámové. Jednotlivá patra budou spojena zděným schodištěm. Budova bude rozdělena na domek turbínový, šachtový zásobník, čistírnu obilí, schodiště a kancelář se šatnou pro dělnictvo, vlastní mlýn žitný a pšeničný, skladiště mouky a otrub. Veškeré budovy kryty budou dřevitým cementem na podkladu krovu dřevěného.“

Ihned po schválení vypracovala hlavní dodavatelská firma Josef Prokop a synové čistopisy plánů datované k 13. červenci 1910. Tyto podklady obsahující půdorysy a řezy, nikoliv však pohledy, byly v kopii předány architektu Josefu Gočárovi, který začal pracovat na architektonické podobě vnějšího vzhledu jinak čistě technicky navržené stavby. První finální výkresy jsou datovány do srpna 1910. Oproti podkladům Gočárovy plány obsahují pouze pohledy na všechny fasády. Z plánů je patrné, že architekt změnil charakterem blokovou stavbu, členěnou pouze výškově vysazením patra nad čistírnou a silem, a půdorysně vyčlenil trakt obilného sila do osamostatňujícího se bloku akcentovaného navíc odlišným členěním průčelí geometrickými kompozicemi ploch vměstnaných mezi vysoký řád pilastrů. Pohledově nejsilnější jižní průčelí sila zakončil rozeklanou monumentální atikou. Ostatní fasády objektu navržené v režném cihelném zdivu a vyrůstající stejně jako silo z omítaného postamentu přízemí, členil rytmem svislých pásů lizén a světlejšího soklu. Pravidelně rozmístěné okenní otvory byly rámované vazákovou skladbou šambrán a nadpražím provedeným jako přímý záklenek z cihel na výšku, stejně jako pásy ukončující nahoře vpadliny mezi lizénami. Zadní severní průčelí dostalo prosté rámování lizénovým rámem a plochu členěnou pouze osově umístěným slepým kruhovým motivem. Turbínový domek u jižního průčelí nechal záměrně v režném stavu a pouze západní pohledovou fasádu pročlenil jedním rozměrnějším kruhovým oknem s šambránou.

V říjnu téhož roku vypracoval Josef Gočár podrobnější plán průčelí sila, kde je již patrná materiálová skladba zdiva s využitím bílých a červených cihel a také korigovaná podoba geometrického členění ploch, jejichž výsledná realizovaná podoba však doznala ještě dalších změn. Zásadnější změnou oproti původnímu návrhu bylo také eskarpovité našikmení soklové části budovy a provedení průběžné pásové rustiky, která obepnula i nově omítaný turbínový domek.

Hlavní stavební práce tak musely probíhat na podzim roku 1910 a na jaře 1911, ke kolaudaci mlýna došlo 24. srpna 1911 společně spolu s hospodářským stavením.

Vnitřní členění stavby i konstrukční řešení vycházelo zcela z původního technického návrhu. Budova byla členěna do čtyř traktů odpovídajících technologickým účelům. Severní úzký trakt sila obsahoval 2 x 5 hlubinných zásobníků provedených jako monolitická železobetonová konstrukce vyztužená pravidelně rozmístěnými pilíři, tektonicky na průčelí přiznanými jako členící pilastry. Plochy mezi nimi byly pak vyzděny cihelným výplňovým zdivem. Jehlancové trychtýře zasahují do stropu přízemí, zastropení zásobníků tvoří podlahu podstřeší. K plnění docházelo přes čistící aparát s tlakovým filtrem v 1. patře, kam se z výsypových košů u rampy dopravovalo zrno šnekovým dopravníkem. Následně bylo vyčištěné zrno rozváděno v podstřeší do libovolných zásobníků.

Vedlejší trakt dosahující stejně jako silo do výše čtvrtého podlaží, byl příčně dělen na poloviny. Západní polovina obsahovala provoz čistírny, východní byla ještě podélně rozdělena a sloužila pro svislou komunikaci – bylo zde dvouramenné schodiště s podestami a ve vedlejší místnosti zázemí pro obsluhu. Patra měla dřevěné podlahy na stropních trámech. Technologie čistírny obsahovala kromě vzduchového filtru loupací stroj, kartáčový stroj, ze kterého se následně zrno dopravilo do zásobníků. Všechny čistící stroje byly vybaveny odsáváním prachu.

Schodiště bylo vyzděno z kamenných stupňů a vybaveno železným zábradlím s dřevěným madlem. Dnes je druhotně použito ve schodišťové přístavbě.

Vlastní rozlehlá mlýnice obsahovala ve čtyřech podlažích technologie pro zpracování pšenice a žita – ze zrnových zásobníků bylo zrno transportováno do čtyřválcové šrotovací stolice a dále výtahem na čtyřdílné rovinné vysévače. Krupice se třídila a čistila a vytříděné produkty se vedly na vymílací stolice a opět na rovinné vysévače. K domílání byly využívány dva francouzské kameny.

Podlahy jednotlivých pater byly vynášeny trámy s osovou vzdáleností 1 m, jejich zhlaví byla uložena do kapes ve zdivu. Ve třetinách šířky mlýnice pak trámy podpíraly válcované nosníky vynášené litinovými sloupy – trojicí v každé řadě. Krov pultové střechy s mírným spádem tvořily vaznice v podélném směru vynášené v příčném směru soustavou podpor – čtveřicí sloupků čepovaných do trámů podlahy posledního patra a trojicí zkrácených sloupků vzepřených páskami. Celek byl spřažen párovými kleštinami.

V severním traktu půdorysně obdobných rozměrů byl k dělící zdi přiložen zásobník otrub, zbylá plocha sloužila jako skladovací prostory pro moučné výrobky. Podlahy a zastřešení bylo provedeno totožně jako v mlýnici.

Pohon zajišťovala Francisova regulační turbína umístěná v kašně pod turbínovým domkem přiléhajícím k jižnímu průčelí sila. Síla se přenášela ze svislé hřídele kuželovými koly s převody řemenem na transmisi procházející při západní obvodové stěny skrz silo, čistírnu až na konec mlýnice. Osa transmise byla uložena na konzolách zavěšených na litinových sloupech.

Komunikační schema mlýna bylo jednoduché. Svislou komunikaci zajišťovalo zděné schodiště v „čistírnovém“ traktu, z něho byla přístupná jak čistírna, tak mlýnice. Ve skladu bylo instalováno ještě jedno dřevěné schodiště při západní stěně. V přízemí byly všechny části mlýna přístupné samostatným vchodem z východní strany.

V roce 1913 byl do prostoru turbínového domku instalován pomocný elektromotor o síle 40 koňských sil s transformátorem napájený proudem z městské elektrárny. O tři roky později byl nahrazen o 20 koní silnějším strojem a tento instalován na podlaze 3 patra mlýnice, kde poháněl transmisi strojního zařízení čistírny.

Na počátku roku 1916 byla realizována přístavba skladiště obilí rozšiřující mlýn na severní straně. V protokolu z komise k záměru výstavby ze 7. července 1915 konstatovala že „přístavba provedena bude při západní straně stávající budovy mlýna a tvořiti bude nároží nově projektované ulice. Frontální délka proti regulované Chrudimce bude 7,8 m, hloubka 14,55 m. Budova bude třípatrová a sloužiti má za skladiště obilí. Stropy budou železobetonové se železobetonovými sloupy až do 3 patra probíhajícími. Vchody do jednotlivých pater projektovány jsou z mlýnice. Architekturou připojuje se přístavba k stávajícímu mlýnu.“ Stavbu provedla pardubická firma Josef Vávra, která vypracovala také stavební plány předložené ke schválení. Před tím však architekt Josef Gočár zpracoval vlastní návrhy, kde přístavbu architektonicky akcentoval předsazením západního průčelí přibližně o sílu zdiva. Navrhl také členění všech průčelí – vzhledem k tomu, že přístavba se měla stát nárožím budoucí městské komunikace, pojednal severní průčelí s větším důrazem na pohledovou kvalitu opakováním motivů geometricky dělených ploch jako na průčelí sila (obdélná pole dělená do kříže s kruhem uprostřed). Kolaudace přístavby proběhla 8. května 1916.

Zásadní událostí pro stavební vývoj mlýna byl požár, který vypukl 20. června 1919 kolem 9 hodiny večerní v traktu čistírny a rychle se šířil do středního traktu mlýnice a skladu, kde zničil veškeré konstrukce a vybavení. Vyšetřování ukázalo nedostatečné zajištění funkce hydrantu a ukázalo na nutnost zajistit požární bezpečnost komplexním hasícím systémem.

Bleskově provedené plány obnovy mlýna provedla firma Josef Prokop a Synové hned v prvních dnech po požáru, datované jsou k 26. červnu 1919. Již v této fázi bylo počítáno se změnou stavby výstavbou 4 patra v rozsahu mlýnice a skladů. Josef Gočár vypracoval následně plány průčelí (datované do 14. července 1919), podle nichž mělo budoucí podlaží převzít dělení nižších pater do vpadlých polí v šesti osách, zbylé dvě osy na severní straně pak kopírovaly ploché řešení traktu čistírny. Stavební plány upravil příští dodavatel stavby pražský stavitel Jindřich Pollert a zohlednil v nich nutnost přezdění téměř celé výšky zdiva posledního patra z důvodu silného narušení vlivem požáru. Další zásadní změnou bylo posunutí mezitraktové stěny mezi mlýnicí a skladem o více než 4 metry severním směrem. Důvodem bylo doplnění 5 nových mlýnských stolic a stranové rozdělení technologií mletí žita a pšenice. Plán obsahuje změnu v konstrukci podlah nově upraveného skladiště – původní dřevěné podlahy podpírané průvlaky s litinovými sloupy jsou nahrazeny podlahami a pilíři ze železobetonu se zvýšenou únosností. Nově navržený hasící systém počítal s instalací nového turbočerpadla, které mělo do hasícího systému čerpat vodu z Chrudimky. Žádost o stavební povolení na obnovu mlýna byla podána hned 24. července, ale řízení bylo vedeno k vydání povolení ke stavbě až do 7. listopadu 1919.

Nevíme, zda toto zdržení souviselo s další úvahou o posílení požární bezpečnosti formou samočinného tzv. Spinklerova systému založeném na rozvodu hasícího systému z rezervoáru vody samospádem. Během listopadu 1919 však již Josef Gočár rozpracovával umístění a podobu „vodní věže“, kterou umístil nad západní částí traktu čistírny a její ukončení završil geometricky obráceným motivem atiky sila – odsazeným trojúhelným štítem. Nejvyšší patro věžové nástavby obsahovalo železobetonovou konstrukci vodní nádrže se středním revizním průlezem na střechu. Samostatně vedené řízení na stavbu věže vyústilo v povolení stavby 24. března roku 1920. Přesto došlo ke změně projektu nově přepracovaným plánem, kterým Josef Gočár zavrhnul lapidární provedení štítů věže ve prospěch pilastry pročleněné atiky zakončené stínkami s nůžkovitě ukončenými štítky a obloučkovým motivem v jejich patě, evokující goticko-renesanční řešení. Čistopis plánu nové podoby věže je datován k 19. květnu 1920. Stavba byla dokončena v říjnu následujícího roku 1921, kdy bylo požádáno o kolaudaci. Ta proběhla včetně schválení přístavby 4. patra 5. listopadu.

img_3371_resize

Plán nových silosů, Jindřich Pollert 1921, SOkA Pardubice, OÚ

Patrně v druhé polovině roku 1921 došlo k rozhodnutí rozšířit skladovací kapacity mlýna o nové obilné silo, umístěné paralelně s mírným odstupem u jeho východního průčelí a spojené v nejvyšším podlaží v úrovni traktu čistírny. Triumvirát Jos. Prokop Synové, Josef Gočár a Jindřich Pollert, stejně jako u předešlé stavební rekonstrukce vypracovaly návrhy finalizované v lednu 1922, zatím však s hmotnou cihlovou široce rozeklanou atikou, kopírující řešení na původní budově z roku 1911. I když byla žádost o projednání záměru a o povolení zaslána již na konci ledna, došlo teprve v průběhu července roku 1922 k finalizaci návrhů Josefa Gočára pro podobu atiky, která byla více plasticky pročleněna a zakončena v kontextu s atikou vodárenské věže rozeklanými stínkami. K dokončení stavby došlo zřejmě až na přelomu dubna a května roku 1924 (žádost o kolaudaci nově postaveného sila z 7. 5. 1924), ale z pozdější korespondence vyplývá problém či nesoulad s dokumenty správního řízení. Zdá se, že ke stavebnímu povolení došlo dodatečně výměrem z února 1925, ke kolaudaci a povolení teprve v květnu 1926. Stavbu provedla firma ing. Jinřicha Pollerta.

Silo bylo navrženo jako bloková proporčně převýšená stavba s předstupující hmotou přízemní kanceláře před jižním průčelím. Stejně jako u staršího sila tvořila větší část půdorysu monolitická železobetonová konstrukce hlubinných sil v rastru 3 x 4 komory s železobetonovými pilíři spřaženými po obvodu břevny tvořícími tak rytmický rastr průčelí. Plochy mezi konstrukcí byly vyplněny dvoubarevnými cihelnými vyzdívkami s geometrickým členěním tematicky vázaným na starší stavbu, ale bez jejího opakování. Zadní severní část budovy vyplnil trakt čistírny sloužící zároveň jako svislá komunikace po dřevěných schodištích. Teprve vrchní čtvrté patro ukryté ve vysoké atice a osvětlené okny z východu bylo téměř celé otevřené a sloužilo k obsluze plnění zásobníků. Z této úrovně bylo silo také spojeno úzkou chodbou s prostorem traktu čistírny mlýna, vynášenou zmíněným prampouchem zakončeným také atikou. Výška sila překonává výšku samotného mlýna bez „vodní“ věže a tvoří tak vyváženou hmotovou protiváhu. Členění eskarpovitě zešikmené trnože a úroveň říms však plně navazuje na celek.

Po převzetí mlýnů pražskou akciovou společností Centrofarina v roce 1937 bylo přikročeno k postupné modernizaci technologií a k realizaci navázaných stavebních zásahů. V roce 1938 byla kolaudována rekonstrukce technologie žitného mlýna. V roce 1940 byla naplánována rekonstrukce technologie čistírny, která měla být výrazně rozšířena rozdělením pšeničné a žitné části. Stavitel Ladislav Matura vypracoval plány úpravy traktu čistírny, ve kterých zcela rušil vnitřní schodiště ve východní části traktu a svislou komunikaci přenášel do schodišťového přístavku přistavěného k východnímu průčelí do místa napojení traktů čistírny a mlýna. Prostor po schodišti byl zastropen a příčky oddělující obě části traktu ubourány, takže vznikla velká obdélná místnost, kam se nové technologické vybavení pohodlně vešlo.

K povolení stavby došlo v březnu roku 1941, ke stavební kolaudaci 18. prosince téhož roku. Stavbu provedla firma Ladislava Matury, technologické vybavení dodaly Českomoravské strojírny a.s. Blansko. Obdélná přístavba připojená k mlýnu dostala rozměry 3 x 11,7 m. Od bloku sila byla odsazena tak, aby bylo zachováno okno na první ose a osvětlovalo vzniklý hluboký prostor. V severní části bylo vloženo dvouramenné schodiště, druhotně sestavené z rozebrané starší konstrukce, jižní část vyplnila široká podesta oddělená ve všech čtyřech patrech příčkou od jižní místnosti s hygienickým a skladovacím zázemím. V místě podesty byla zeď mlýnice a čistírny nově proražena a vyzděny samostatné vchody. V přízemí byla pod čistící trakt umístěna kotelna se skladem uhlí v jižní místnosti přístavby, sopouch komínu kotelny procházel jižní stěnou. V dalších patrech nad uhelnou pak byly umístěny WC, dílna a dvojice skladů. Prostor schodiště osvětlují symetricky umístěné dvojice šířkově obdélných oken s železným děleným rámem. Pravděpodobně zároveň vznikl i balkónek přístupný z prolomeného okna v první patře čistírny. Jednoduchou podlahu z hurdisek do traverz ukončuje trubkové horizontální zábradlí přerušené uprostřed obdélným vyšším prázdným polem.

Podle dokumentace má stavba železobetonový skelet s cihlovou výplní v síle 45 cm. Vnější plášť má omítané přízemí, zbylá výška je pokryta slinutým obkladem – páskami cihelné barvy v běhounové vazbě.

Posledním stavebním zásahem před znárodněním byla první větší údržba omítaného soklu mlýna schválená v červnu roku 1948. Práce měla provést firma Ladislav Matura.

Po znárodnění a vzniku národního podniku, jehož název a rozsah působnosti se dosti vyvíjel, se stavební vývoj areálu odvíjel od plánovaného rozšíření kapacit, především na straně skladovacího hospodářství a zásobování energií. V roce 1951 prošel zásadní rekonstrukcí turbínový domek, který již byl před tím rozšířen o nevelkou místnost trafostanice. Nová trafostanice si vyžádala odbourání staršího přístavku včetně východní obvodové stěny turbínového domku, přezdění jižní stěny a zcela nové přepříčkování interiéru.

I když byl v roce 1950 vypracován zastavovací plán území a plánovalo se rozšíření skladu mouky, postup změn a výstavby neprobíhal nijak rychle. Teprve v roce 1956 došlo k drobnějšímu zásahu, kdy byl prohlouben suterén pod severním skladovým traktem, takže došlo k obnažení mohutných patek železobetonové konstrukce pilířů. Důvodem této poměrně náročné úpravy, vyžadující vytěžení cca 240 m kubických zeminy, vybetonování podlahy a vytvoření hydroizolace, bylo vytvoření skladovacích prostor pro „sklad pytlů“ či jejich opravu.

V roce 1957 se poprvé setkáváme v dokumentech o vědomí výjimečnosti stavby i její ochraně, když je charakterizovaná jako „Gočárova stavba, která je chráněná Památkovým úřadem“. Jako taková vyžadovala nadstandardní péči. Na jednání o nutné opravě cihelné fasády je přizván syn autora návrhu podoby mlýnů architekt Jiří Gočár, který se vyslovuje k záměru opravy cihelného líce. Návrh zástupce investora počítal s tím, že se cihelný líc nahradí na degradovaných místech keramickým obkladem cihlové barvy. Komise za účasti Jiřího Gočára však tento názor zamítla a podpořila řešení jiné: „Komise došla k názoru, že nejvhodnější úprava by byla taková, že by vrchní část sila a vrchní část jižní fasády včetně části fasády západní byly opatřeny omítkou dobré jakosti v barvě, odpovídající omítnutým částem stávajících budov. Lze předpokládat, že takovéto opatření nejméně naruší dosavadní vzhled objektů, protože nepřibude nový materiál. S. ing. Gočár přislíbil, že provede návrh úprav průčelí v tom smyslu, jak jest uvedeno výše.“ Zároveň byla diskutována nástavba patra administrativní budovy, která byla posuzována vzhledem k významnější stavbě: „Bylo konstatováno, že takováto nástavba, vzhledem k hlavním hmotám mlýna jest možná, za předpokladu vhodného přizpůsobení výtvarnému pojetí těchto budov. S. arch. ing. Gočár provede skizzu, dle níž bude možno vhodnost řešení posouditi.“

Od počátku 50. let se také řešila přístavba skladu mouky. Její hmotová skladba a členění průčelí byla řešena již v rámci návrhu architekta Karla Řepy (Stavoprojekt) z roku 1950. K realizaci stavby však došlo až po roce 1958, kdy vznikly nově upravené plány (arch. Cupal, arch. Doležal, interní projekce). Před dokončením stavby bylo v roce 1961 požádáno o změnu v traktu tzv. tobogánového skladu, k úplnému dokončení došlo jistě před rokem 1966, kdy byl postaven plot na severní straně pozemku areálu. Přístavba obsahující železobetonové hlubinné moučné silo a sklad byla přistavěna k severnímu líci starého skladovacího traktu, východní tobogánový trakt se schodištěm pak přikryl část jeho východního průčelí. Obvodová manipulační chodba kolem bloku sila dodnes zpřístupňuje části původní fasády s geometricky dělenými plochami části budovy, určené původně jako nároží budoucí ulice za mlýny. Přístavba si vyžádala prolomení severní stěny staré budovy u severozápadního nároží a také východní stěny mlýnice a skladu.

V roce 1960 došlo k zásadní přestavbě trafostanice – původního turbínového domku. Z původní stavby byla zachována pouze část postavená při předchozí rekonstrukci v roce 1951, ostatní zdivo bylo demolováno tak, že dnešní podoba trafostanice v sobě prakticky už nemůže uchovávat nic z nadzemních konstrukcí stavby z roku 1911.

V roce 1961 byl naprojektován a příštího roku schválen druhý výsypový koš u sila. Rozšířil možnost vysypávat obilí bočním výklopem do prostoru suterénní přijímací linky. Koš byl vestavěn na západní straně sila a pravděpodobně s touto událostí byl celý prostor mezi mlýnem a silem zastřešen plochou střechou.

Dalším zásahem bylo vložení osobního výtahu s nosností do 250 Kg v roce 1966 do jižní části schodišťového přístavku z roku 1941. Výtahové šachtě ustoupily jednak příčky oddělující malé místnosti od schodiště a také jejich železobetonová podlaha. Na střeše přístavby byla vybudována strojovna výtahu.

V nejmladší vrstvě stavebních úprav byl rekonstruován trakt čistírny (1991) a v souvislosti s úpravami a konzervací zdiva cihelné atiky mlýna, sila a vodní věže, došlo k fixaci železobetonových obloučkových motivů odpadávajících vlivem degradace materiálu z pláště (cca 2008).pruh444

3

Uměleckohistorické a kulturně historické hodnocení objektu

Je až s obdivem z kolika rovin je možné stavbu průmyslové stavby Automatických mlýnů vnímat a hodnotit. Právě mnohavrstevnost vnímání výsledného architektonického působení a spojení se jménem snad nejvýznamnějšího českého architekta Josefa Gočára ji zařazuje mezi milníky naší architektonické produkce.

Emotivní rovina

Automatické mlýny, respektive obě historické části, nejsou kolemjdoucími jednoznačně vnímány jako čistě průmyslová stavba. Jejich architektura je asociativní, umožňuje rozvíjet představivost. Často jsou připodobňovány k cihlové pozdně středověké pevnosti, jaké známe třeba z Pomořanska, především díky věžové nástavbě, atikám s motivem cimbuří a prampouchu s krytou chodbou evokující středověké stavitelství, aniž by bylo přímo z něho citováno. Vyvolávají také romantický pocit nedostupnosti „pevnosti“ pramenící z nemožnosti přiblížit se na dosah stavbě ve střeženém průmyslovém areálu. Důležitou roli hraje také odlišné měřítko stavby čnící nad přechodem přes řeku i její temné hučení doprovázené pohyby vysévačů viditelných v horních oknech.

Architektura a urbanizmus

Archivní rešerše doložila u obou staveb a přestaveb stejný proces – technologický návrh stavby, vycházející z dobové teorie a praxe (a nutno dodat, že v případě dodavatelské firmy Josef Prokop a synové se jednalo o vysoký standard na světové úrovni), byl postoupen architektovi, aby designoval jeho vnější architektonickou podobu. Architekt – Josef Gočár – korigoval nejen členění průčelí, zasahoval také do hmotového uspořádání stavby a využíval konstrukčně a technologicky oddělené provozy pro významové odstupňování architektury mající důležitý efekt v urbanizmu lokality.

Při první stavební fázi Josef Gočár obdržel v červenci roku 1910 plány blokové stavby členěné pouze nástavbou nad silem a čistírnou. Turbínový domek byl spíše „přílepkem“ v patě sila. V průběhu druhé poloviny roku můžeme být svědky invenční práce architekta, který drobnými ale podstatnými zásahy ovlivnil výslednou kvalitu stavby. Gočár vyčlenil silo do samostatného rozšířeného „křídla“ a rozbil tak kompaktnost bloku. Vznikl tak vznosný monumentální hranol s mělce rozeklaným štítem evokujícím střechu se středním úžlabím. Pohledový význam sila byl umocněn odlišným členěním průčelí s větší mírou dekorativnosti. Členění vychází ze základních tektonických principů – na eskarpovitě se rozšiřující postament s pásovou rustikou nasedají pilastry vysokého řádu ukončené oblamovanou subtilní korunní římsou. Světlé omítané pilastry, stejně jako příčné vlysy v polovině jejich výšky a v jejich patě, mají skutečně nosný charakter – jedná se totiž o propsání železobetonové konstrukce monolitického sila na povrch stavby. Konstrukčně vzniklá výškově obdélná pole jsou vyplněna cihlovým režným zdivem vyskládaným do geometrických obrazců. Jejich podoba se během finalizování návrhů proměňovala.

Původní návrh ze srpna 1910 počítal s provedením křížového dělení se středním kruhem u krajních polí a motivem svislých odstupněných pásů zakončených nahoře půlkruhem ve třech středních polích. Na detailním výkresu sila z října téhož roku je patrný mírný posun, krajní pole mají v protnutí křížového dělení vsazený čtvercový subtilní rám, střední pole mají pouze úzká svislá žebra. Návrh také nově zohledňuje použití dvou materiálů – bílé a červené cihly a pracuje také se světelným účinkem plasticity prvků. Realizovaná podoba dekorativních výplní dokazuje ještě další posun v návrzích. Krajní pole byla realizována podle prvního návrhu pouze s tím rozdílem, že plasticita byla zmírněna a šířka dělících pásů upravena na délku cihly a uplatnilo se využití dvou barevných odstínů materiálu – rámy zůstaly červené, pozadí světlé, takto byly realizovány i plochy na bočních průčelích sila. Střední plochy byly provedeny jednobarevně z červených lícovek, dekor byl ztišen do lapidárnějšího širokého pásu kruhově rozšířeného uprostřed. Na plochý horizontální pás v patě jinak plochého štítu – atiky byl proveden reklamní nápis podle Gočárova grafického návrhu s textem „BRATŘI WINTERNITZOVÉ“, později upravený na „Automatické mlýny“. Na bočních průčelích severní části mlýna bylo členění omezeno na rytmicky pravidelné lizénové rámce z červených cihel na celou výšku průčelí a světlé plochy pročleněné trojicí oken na ose. Omítaný sokl s pásovou rustikou obepínal celé jižní a západní průčelí a vytvořil také podobu průčelí turbínového domku, který je ve starším návrhu uvažován z režného zdiva.

V roce 1915 je Josef Gočár opět požádán, aby navrhl podobu průčelí chystané přístavby severního skladu obilí. V řešení, které prezentoval na zachovaném plánu je opět patrná architektonická práce s hmotou – pohledově přístupná západní část přístavby je mírně vyčleněna z líce, ovšem méně než silo, a atika vytažena nad úroveň mlýnice a starého skladu. Stavba měla, slovy schvalovací komise, „tvořiti nároží nově projektované ulice“. Akcentování hmoty skladu tak můžeme vnímat právě z tohoto úhlu pohledu. Severní průčelí přístavby navíc dostalo plastické členění jako boční průčelí sila – do polí s křížovým dělením se středovým kruhem a nahradilo tak zakryté, téměř minimalisticky členěné, původní severní průčelí mlýna.

Přestavba po požáru v roce 1919 proběhla ve třech projekčních fázích. Při první byla řešena pouze nástavba 4. patra nad mlýnici a navazující sklad, novější skladová přístavba naopak zůstávala nižší. Druhá řešila věžovitou nástavbu vodárny nad polovinou traktu čistírny a třetí konečně výstavbu druhého sila paralelně stojícího východně u mlýna.

Prvně jmenovaný návrh připravil Josef Gočár na základě zadání již v červenci 1919, tedy měsíc po vyhoření mlýna. Návrh počítal s velmi jednoduchým opakováním rytmu členění plochy lizénovými rámci se světlejší plochou, patro však oddělil od spodní stavby široký horizontální pás. Toto řešení bylo zvoleno i přes to, že značná část zdiva koruny 3. patra byla požárem natolik zničená, že byla kompletně přezděna. Stejně široký pás zakončil zdivo nad okny, koruna tak plynule přešla do atiky kryjící plochou střechu. Vzhledem k tomu, že stavba se nově navázala na blok 4. patra traktu čistírny, který ze západu osvětlovala pouze dvě okna v jinak nečleněné ploše, zopakoval J. Gočár tento motiv i na protější straně nad starým skladem. Součástí této úpravy bylo i rozšíření mlýnice severním směrem posunutím mezitraktové stěny.

Druhý projekt vybuzený potřebou zdokonalit hasící systém mlýna zpracovával Josef Gočár na konci téhož roku. Nádrž Spinklerova systému bylo nutno umístit nad úroveň zabezpečených provozů, vzhledem k umístění hnací síly a rizikovosti byla věž vztyčena nad traktem čistírny. První návrh vytvořený v listopadu 1919 počítal s vystavění věže zakončené strmou sedlovou střechou uzavřenou mohutnými odsazenými trojúhelnými štíty. Prostor pod nádrží měl být osvětlen trojicí drobných okének ze západní strany, prostor krovu sdruženým oknem z jihu. Motiv odsazeného trojúhelníku je čitelnou reakcí na řešení rozeklaného štítu, avšak je zřejmé, že ta nevedla k uspokojivému výsledku. I přes schválení tohoto návrhu došlo ke změně podoby zakončení věže v květnu 1920, kdy J. Gočár vypracoval čistopis plánu realizované verze s věží zakončenou atikou členěnou pilastry přecházejícími ve stínky nízkého nůžkovitě rozeklaného cimbuří. V patě pilastrů, nad korunní oblamovanou římsou umístil výdusky obloučků – motivů, které se staly na počátku 20. let elementem „národního slohu“. Stavba byla realizována v letech 1920–1921.

Třetí fáze přestavby mlýnů – stavba obilných sil s předčistírnou – byla plánována v druhé polovině roku 1921, kdy vznikly první technologické, konstrukční i architektonické návrhy. Z důvodů úzké technologické vazby mezi plánovanou novostavbou a mlýnem byla proluka mezi oběma stavbami co nejmenší. Bylo počítáno s vedením pohonu transmise pod terénem a s co nejefektivnějším transportováním zrna.

Proporce stavby a rytmizace průčelí byly dány opět konstrukcí svislých monolitických zásobníků s pilíři po obvodu. Josef Gočár ještě na konci roku 1921 vypracoval první návrhy, finalizované v lednu následujícího roku. Štíhlá stavba sila přebírala na návrhu kompletně základní strukturu členění průčelí původního bloku zásobníku u mlýna. Stavba tvořící pendant mlýnu s věží byla ukončena v rovině korunní římsy v totožné rovině, avšak plánovaná atika s rozeklaným motivem měla výrazně převyšovat atiku sousední. Novostavba tak byla hmotově vyvážena s celkem. Na bočním průčelí obráceném do dvorní části ulice Na Ležánkách vypracoval J. Gočár složitější skládané cihelné obrazce z kruhových a půlkruhových terčů spojených odstupňovanými pásy. Již v této fázi byl projektován prampouch se spojovací technologickou chodbou zakončený atikou totožnou jako na věžové nástavbě.

Opět došlo k předložení plánů pro povolení stavby a jejich následnému přepracování před realizací, která se započala zřejmě v druhé polovině roku 1922 a ukončila během roku 1924 podle finálních plánů průčelí, vypracovaných Josefem Gočárem v červenci roku 1922. Zásadní změnou oproti původnímu návrhu bylo nové řešení vysoké monumentální atiky. Tu J. Gočár sladil s motivem využívaným na věži s tím rozdílem, že stínky cimbuří nenavazovaly na pilastry, ale naopak ukončovaly zdivo mezi nimi. Mělké pilastry byly zakončené deskou tvořící zároveň parapet proluky mezi stínkami. Stejně tak byla upravena i atika chodby na prampouchu. Ke zcela novému řešení přistoupil J. Gočár také u geometrického členění výplňových cihelných polí. Při zachování barevného kontrastu vytvořil nové „příbuzné“ motivy křížů nahoře i dole vycházejících střídavě z půlkruhových a obdélných motivů. Severní plocha průčelí sila a dvě severní plochy mezi pilastry na bočních průčelích zůstaly členěné pouze jednoduchým lizénovým rámcem.

Výše zmíněnými stavebními fázemi se prakticky zakončila výjimečná spolupráce s Josefem Gočárem. Ještě dvakrát spolupracoval na menších návrzích – návrhu obloukové lampy pro jihozápadní nároží mlýna osvětlující hlavní vjezd (1923) a návrhu malého domku vrátnice (1926).

Nedochovaná korespondence by mohla osvětlit zásadní otázky, které ze sledovaného procesu vycházejí. Jednak kdo byl zprostředkovatelem, iniciátorem spolupráce s tehdy mladým architektem a také jak probíhala komunikace mezi zadavatelem a architektem při vědomí dosti zásadních změn v podobě průčelí v průběhu přípravy stavby.

Není vyloučeno, že požadavek architektonizovat průčelí stavby vzešel z Městské technické kanceláře, která v osobě ing. Karla Kottena měla výjimečně zdatného městotvorného úředníka. Lze si představit odůvodnění takového tlaku díky plánovaným změnám v okolí stavby – vznikala zde nová hydroelektrárna, most a jez, plánovala se nová regulace území východně od řeky. Nejsou však vyloučené další motivy, a to ani přímé osobní kontakty mezi objednatelem a architektem, pocházejícím z Pardubicka.

Josef Gočár a kontext dějin architektury

Prvotní stavba navržená architektem v roce 1910 patří do přechodné fáze jeho samostatné architektonické činnosti, mezi rané období ovlivněné jeho učitelem Janem Kotěrou a východisky racionální moderny a obdobím raného kubismu, ve kterém již našel svůj specifický výraz. V roce 1908, ve 28 letech, si založil vlastní praxi a po Binkově vile v Krucemburku, Wenkeově domě v Jaroměři, schodišti u kostela P. Marie v Hradci Králové jsou Winternitzovy mlýny jednou z prvních větších Gočárových realizací.

Při hledání architektonické podoby vnějšího vzhledu stavby poměrně značných měřítek, navíc vybavené v nejexponovanější části slepým monumentálním průčelím, využil rejstřík klasické architektury i postupy zcela soudobých tendencí evropské architektury. Své znalosti získané spoluprací s Janem Kotěrou a aktualizované přímým i nepřímým studiem nejnovějších realizací domácích i zahraničních architektů inovativně využil v návrhu střídmého decentně dekorativního členění sila provedeného jako celá stavba v přiznané textuře cihelného zdiva. Dělení fasád do dekorativních geometrických polí, ovšem bez použití plastické tektoniky, využil nedlouho před tím Peter Behrens na krematoriu v Hagenu (1905–08) připomínající stavby florentské renesance. Tentýž autor vytvořil i návrh stavby frankfurtské plynárny, vznikající paralelně s Winternitzovými mlýny, s přísným střídmým geometricky čistým členěním průčelí v režném zdivu. Přímou analogii však díky skutečně invenčnímu přístupu hledáme jen stěží.

V druhé stavební fázi (1919–1924) Josef Gočár vyvažoval poměr analogického přístupu s přístupem inovativním. Je to patrné na vývoji návrhů věžové nástavby a nového sila. Po nalezení specifického ukončení atiky vodárenské věže zavedením nových neotřelých tektonických prvků se otevřela možnost i pro rozrušení příliš hmotné vysoké atiky sila měkce plastickými hustě kladenými pilastry. Přestavba a dostavba mlýna z počátku 20. je do kontextu „obloučkového dekorativismu“ či „národního slohu“ zařaditelná jen s velkými obtížemi. Posun tímto směrem je však patrný v řešení atik a v použití nových výrazných (nebo odvážnějších) geometrických obrazců.

Stavba jako milník v procesu modernizace

Automatické mlýny nejsou výsledkem nějakého lineárního procesu – investor – záměr – architekt – stavba. Od počátku jsou zasazeny do širokého modernizačního procesu, který se pro Pardubice dostal právě na konci 1. desetiletí 20. století do významné přechodové fáze. Stará sídelní struktura historického jádra s navazujícími lineárními předměstími se rozrůstala v nově regulovaných čtvrtích, především na straně Zeleného předměstí. Urbanizační tlak umocněný stavbou hlavní železniční tepny vyžadoval daleko koncepčnější přístup k územnímu plánování, k plánování a realizaci důležitých veřejných budov, komunikační infrastruktury města atd. Velkou roli v tomto ohledu hrála Městská technická kancelář, která připravovala analytické i regulační plány a politická reprezentace, která i přes značný odpor dokázala prosadit zasypání městských vodních příkopů a kanálů. Paralelně, ale v souladu se zájmu města probíhala Zemským výborem a Prezidiem zemské komise pro úpravu řek v Čechách řízená regulace řek. Severní úsek regulace Chrudimky probíhal právě v letech 1906–14. Bylo s ní spojeno i rušení starých mlýnských provozů – v této době zanikly v okolí 4 mlýny i starší vodní díla (mosty, jezy). Město stavělo novou hydroelektrárnu, řeky byly nově přemosťovány železnými mosty. Město viditelně měnilo strukturu a nabízelo nové příležitosti pro urbanizmus, architekturu a podnikání. Právě taková příležitost vznikla po zničení konkurence a po regulaci území kolem Chrudimky pro podnikatelský záměr Egona a Karla Winternitzových, vlastníků Nemošického statku a mlýnu Štětín u Mětic a nově také rušeného mlýna Valcha na dolním toku městského kanálu.

Mlýny a památková péče

I když k vlastnímu zápisu do rejstříku nemovitých kulturních památek došlo až v roce 1983 pod číslem 46077/6-4645, byly mlýny již v 50. letech, ještě před vznikem zákona 22/1958 Sb. o kulturních památkách, považovány za výjimečné dílo hodné památkové ochrany. Vysvítá to ze zápisu z komise vyslovující se k opravě průčelí mlýna v roce 1957. Explicitně je zde vyjádřeno, že „Gočárova stavba, … je chráněná Památkovým úřadem“. Jedná se o velmi zajímavou ranou aplikaci ochrany moderní architektury. Nemáme doklady o tom, z jakých pozic či z jakých pohnutek byla tato ochrana vyžadována. Stavbu uvádí v témž roce Zdeněk Wirth v Uměleckých památkách Čech a můžeme se domnívat, že Wirthem ovlivněná generace památkářů mohla jeho zájem o moderní kvalitní českou architekturu přenášet i do praxe.

Rozsah zápisu z roku 1983 je stanoven takto: vodní mlýn automatický, s vodárenskou věží, se silem a trafostanicí, tzv. Winternitzův, se svými pozemky st. parc. č. 1617/2, a 1617/3. Průzkumem bylo zjištěno, že do zápisu se objekt trafostanice dostal spíše omylem, protože starý turbínový domek byl postupně zcela zdemolován a nahrazen novostavbami. Uvažovat lze o upřesnění ochrany této součásti (hmotový regulativ) nebo její zrušení.

Výtah ze Stavebněhistorického průzkumu mlýnů,  F. R. Václavík, Pardubice 2012 ©

pruh4

24
Úno 2013

Komentáře nejsou povoleny.